Na začátek: kdo ještě neměl tu čest, ať snad raději ani nečte. Tato spíše úvaha, zamyšlení nebo shrnutí Sapkowského díla rozhodně nebude tradiční recenzí. Nechci nikoho přesvědčovat řečmi patřícími spíše do reklamy. Kdo zná knihy, najde v textu mnoho moudrostí, kdo ne, ať si je urychleně sežene a přečte. Stojí za to. A teď ti, kdo ještě o Zaklínači Geraltovi, Lvíčeti z Cintry či čarodějce Yennefer neslyšeli a ještě neotočili na další stránku (kde našli pokračování tohoto článku - :-)), nechť neprodleně otočí. Tento text není určen jejich zrakům.

Mnoha autorům se podaří jedna povídka, jeden román, taková trefa do černého. Pak už nikdy nenapíší tak skvělý text, zůstanou jen nesplněnými nadějemi. Sapkowského třída spočívá v tom, že si rychle uvědomil, jak nosnou postavu stvořil. Přestože ještě v Hlasu rozumu Geralt tvrdí, že věří pouze meči, v dalších povídkách s Geraltem Sapkowski činí tuto postavu složitější, obohacuje ji, představuje ji v nejednoznačných pozicích: zaklínač se stává stále lidštější, stále méně je zabíječem netvorů a má pořád víc ohledů a pochyb. Nakonec si uvědomí, že ho osud obdařil posláním, které už nechce plnit. Děj povídky se dále mění a stává se příběhem muže bojujícího se Sudbou. Další povídky se ještě výrazněji skládají do sice volné, ale patrné linie tvořící základ budoucí pentalogie.
První takto důležitou povídkou je Otázka ceny. V ní Geralt na dvoře Lvice z Cintry, královny Calanthé, zachraňuje její dceru Pavettu a stává se spoluúčastníkem svržení kletby spočívající na tajemném Ježkovi - Dunym. Výměnou za tuto službu požaduje od Dunyho To, co již máš, ale o čem ještě nevíš. Je to dosud nenarozené Dítě - Překvapení (takto nalézají zaklínači pokračovatele ve své profesi). Poprvé se zde objevuje postava klíčová pro celý zbytek příběhů - dítě Dunyho a Pavetty, Lvíče z Cintry.

Sudbě uniknout nelze, o tom se Geralt přesvědčí poprvé v povídce Meč osudu. Tam zachrání Geralt (mající jisté známosti s Brokilonskými dryádami) malé děvče. Brzy se dozví, kdo tato holčička s popelavými vlasy a rezolutními postoji skutečně je. Ano, je to jeho Dítě - Překvapení. Polekaný Geralt prchá ponechávaje Ciri v rukou Calanthé. Holka přeci nemůže být zaklínačem!

Zdání vítězství nad sudbou bylo jen zdáním - v povídce Něco víc se osudy Geralta a Ciri definitivně spojí. Geralt zachrání z maléru kupce Yurga a žádá od něj za odměnu to, co nalezne ve svém domě a neočekává to. Kupec je v pohodě, protože si je jist, že nic takového doma nemá - jeho žena je neplodná. Mezitím ale vypukne válka, Nilfgaard vypálí Cintru. Ciri se podaří uniknout z hořícího města a z tábora uprchlíků ji adoptuje Yurgova žena. Geralt s Yurgem přijíždí a podruhé Geraltovi stejná přísaha přináší stejnou osobu. Ciri není jen Geraltova sudba. Ona je něco víc...

Menší zlo je jednou z prvních a zároveň jednou z nejdepresivnějších povídek, které Sapkowski napsal. Objevuje se zde jakýsi prvotní nápad ságy, přinejmenším jedné strany, které sehrají v příběhu významnou úlohu. Jde o vzpouru čarodějů, kteří s využitím nastávajícího zatmění slunce hodlají "posílit vlastní moc, aby rozbili spojenectví, zničili koalice, nadělali zmatky v dynastiích, zkrátka silněji potáhli za nitky, připevněné ke korunovaným loutkám".

Vesničané česneku v hojné míře pojedli a pro jistotu si kolem krků též věnce česnekové zavěsili. Zvláště ženy si celé paličky česneku pozastrkovávaly, kam jen bylo možno. Celá vesnice páchla česnekem horrendum, soudili tedy kmáni, že jsou v bezpečí, že jim vampýr újmy neučiní. Převeliký byl jejich údiv, když vampýr o půlnoci přiletěl a zhola se nepolekal, naopak, náramně do smíchu se dal, zuby skřípal a šprýmoval: "Dobře, že jste se okořenili. Hned se do vás pustím a naložené maso je mi více po chuti. Tak se ještě vzájemně osolte a opepřete a nezapomeňte na hořčici."

Geralt spojil svůj osud s Ciri, ale neví, co s ní - rozhodne se tedy, že ji vycvičí na zaklínačku. Ukrývá ji na Kaer Morhen - hradišti zaklínačů. Záhy však dochází k událostem, které ukazují, že Ciri je opravdu "něco víc" - má totiž nekontrolovatelné, ale ohromující, magické schopnosti. I proto, že jednou v transu předpoví zaklínačům smrt, povolávají Geralt, Lambert, Eskel, Coen a především starý a moudrý Vesemir na Kaer Morhen čarodějku. Geralt se rozhodne vybrat Triss Ranuncul, neboť jeho vztah k Yennefer prochází hlubokou krizí. Ta si ale neví rady, takže Geralt Ciri svěřuje péči Yennefer v klášterní škole.

To všechno má ale daleko hlubší souvislosti. Pro Geralta nutnost dát Ciri do klášterní školy znamená především rozloučení. Tady začíná děj rozchodů a setkání této dvojice, jejich vzájemné hledání bude motivem spojujícím ságu v jeden celek. Geralt ale nebude jediným, kdo Ciri bude hledat. Ostatní však mají jiné pohnutky. Hodlají Ciri využít jako nástroje, ať už jsou to čarodějové, kteří chtějí využít její neobyčejné magické schopnosti, králové, kteří se chtějí sňatkem s ní právoplatně dosadit na trůn Cintry, království, jemuž vládla Cirillina babička, Lvice Calanthé do doby, než bylo okupováno Nilfgaardem, v přední řadě pak císař Emhyr var Emreis, který tak hodlá svou vládu nad Cintrou legalizovat (vedou ho i jiné, čistě osobní pohnutky, jde totiž o tajemného J... ne, neprozradím vám to, bylo by to nečestné a nesportovní...). A tak vznikají strany a dělení, jak mezi čaroději, tak mezi králi, a to před blížící se válkou s Niflgaardem, která se zdá být nevyhnutelná. Příměří i hranice na řece Jaruze jsou jen dočasným opatřením, vře to na obou stranách řeky a mírové snahy jsou v podstatě nulové.

Ciri odchází z klášterní školy a Yennefer dospěla k rozhodnutí, že nejlépe její magické síly zkrotí a usměrní odbornice z magické školy adeptek. Pro Yennefer je to řešení výhodné hned dvakrát (proč nespojit příjemné a užitečné), protože na Thannedu, kde škola sídlí, se chystá velký Konvent čarodějů. Ohromná příležitost pro ty, kterým záleží na dobrém jménu a na druhou stranu také nejlepší příležitost získat informace pro špióny a intrikány všeho druhu.

Vše je připraveno k vrcholnému setkání a na Thannedu se začínají dít věci. Na dlouhou dobu naposledy se setkávají Ciri, Yennefer a Geralt, Geralt se dává s Yennefer dohromady. Večer prvního dne Konventu se ale začnou dít věci. Geralt vede důležitý rozhovor s Vilgefortzem, mistrem čarodějných umění, nejmocnějším z čarodějů, kteří na Soddenském pahorku pomohli porazit Nilfgaard. Vilgefortz už ale dávno není ideálem dobrého a čestného mága - přeběhl a dal se na stranu Nilfgaarďanů.

Pouští na Konvent elfí komanda Scoia´tael (zmiňované Veverky), proti němu se postaví několik čarodějů, další jsou zabiti, Yennefer, která je absolutně mimo obraz a nepatří k žádné ze stran je zajata a dlouho se v ději neobjeví, Geralt je nejprve zajat, pak utíká a umožňuje Ciri, aby se teleportovala portálem ve Věži racka. Následně je ale ubit téměř k smrti Vilgefortzem a zachrání ho jen včasný zásah Triss Ranuncul, která jej teleportuje do Brokilonu, lesa dryád.

Ve třetím díle (který je asi nejslabším z celé ságy, což ale stále znamená skvělou kvalitu) se Geralt po vyléčení zranění, které utrpěl v bitvě na Thannedu, vydává hledat Ciri. Hned na začátku se k němu připojuje svérázná lučištnice Milwa alias Maria Barring, známý trubadúr a nejlepší Geraltův přítel Marigold (v polském originále se jmenuje Jasker, ale Marigold zní podle mě lépe), brzy zachrání před smrtí nilfgaarďana Cahira, který o sobě permanentně tvrdí, že není nilfgaarďan, a ví toho o Ciri proklatě hodně. Vynesl ji totiž z požáru při dobývání Cintry. Pak se naši hrdinové potkají s trpaslíky vedenými Zoltanem Chivayem, trochu svéráznými zločinci, což ale před naším zaklínačem úspěšně tají. Jako poslední se přidává tak trochu záhadná a do děje snad i malinko nepatřící postava - opravdu nemám ponětí, proč ji Sapkowski zařadil - a to upír Emiel Regis Godeffroy, vznešený upír téměř neomezených schopností, mezi něž patří také pálení mandragorové kořalky.

Křehké příměří mezi Nilfgaardem a královstvími Nodlingů mezitím samozřejmě padá, malé pohraniční šarvátky vyústí v nový válečný konflikt a zdá se, že síla je na straně Nilfgaardu. Chaos ještě větší však způsobí objevení Ciri! Jak asi tušíte, jde o podvrh, kterým se Vilgefortz snaží podvést nilfgaardského císaře. Jak ale Emhyr var Emreis sám říká: "Toto není skutečná Ciri. Ciri bych poznal vždycky, vždycky!". Jak se dozvíte v pátém díle, má pro to dobré důvody (jde o jedno z nejpřekvapivějších, nejdokonalejších, nejméně očekávaných a prostě mých oblíbených odhalení v knize). Emhyr předstírá, že chystá svatbu s falešnou Ciri, mezitím ale ještě daleko intenzivněji hledá tu skutečnou.

Ani čarodějům se nezastavil čas, čarodějky zakládají hodně feministické sdružení čarodějek nazvané Lóže. Trochu nuceně do něj nakonec vstoupí i Yennefer, která ale není oblíbená a členkou Lóže se stát nechce. Proto neváhá a při nejbližší příležitosti díky svým magickým schopnostem (větší než jakákoli jiná čarodějka) prchá na Skellige, ostrovy poblíž Cintry.

Královna pravila: "Mne o milost nepros, nýbrž ty, kterým jsi svými čáry ublížila. Mělas odvahu ke zlým činům, měj odvahu i nyní, když se blíží trest. Není v mé moci zbavovat hříchů." Na ta slova blýskla elfská vědma zlýma očima a vykřikla: "Má zhouba je nedaleko, leč královno, ani tebe nemine pád. V hodině strašné smrti vzpomeneš na Larru Dorren a její kletbu. Věz, že mé prokletí postihne tebe a tvé potomstvo až do desátého kolena." Když však seznala, že v prsou královny bije statečné srdce, přestala záludná elfská čarodějka lát a hrozit a počala jako fena skučet a žebrat o smilování...

Čtvrtý díl Sapkowskiho románu je po nepříliš povedeném (ale přesto stále velmi kvalitním) díle třetím opravdovým překvapením. A to v dobrém slova smyslu!

Potkany Ciri opustila tak trochu nuceně - byli totiž povražděni. Ovšem nikoli nilfgaardským vojskem nebo policií, ale nájemným vrahem, bezcharakterním záporňákem, postavou, z níž jde strach a běhá mráz po zádech, postavou, kterou Sapkowski vykreslil vpravdě mistrovsky, BONHARTEM. Bonhart přemůže v souboji na meče i Ciri (je nelidsky dobrý) a před jejíma očima uřeže Potkanům hlavy a zmrzačí je. Pak ji využije k vydělání peněz, když ji nechá bojovat v aréně. Nakonec mu ale Ciri uteče a je pronásledována nejen jím, který k ní cítí slepou nenávist stejně jako k zaklínači (důvod není objasněn, ale jen to přispívá ke strachu, který čtenář z Bonharta cítí), ale i nilfgaardským šlechticem Kalousem (Stefanem Skellenem). Bonhart ji zraní na tváři, avšak úniku nezabrání. Pak Ciri dorazí k Vysogotovi.

Dál se rozvíjejí i osudy zaklínače a Yennefer: zaklínač tráví zimu v malém knížectví a dává se dohromady s Fringillou Vigo, ovšem tu pravou "ekšn" vnese do děje až Yennefer. Na Skellige sestaví přístroj, pomocí kterého si promluví s mnoha lidmi a pomocí úplatků zjistí, že na místě, kde ztroskotala cintránská princezna Pavetta, není jen mořský příkop jménem Hlubina Sedny, ale i exhaustor zmizelého Vilgefortze. Na toto místo se Yennefer vydává a je zajata temným mágem, který ji mučí, ovšem co se týče Ciri, nezjistí nic. Yennefer mu pouze prozradí místo pobytu Geralta. Následně na toto místo Vilgefortz vysílá vrahy ( - tady se autor vrací tak trochu zpět v čase).

Ciri opouští Vysogotu a vyráží směrem k Věži vlaštovky, která jí jako jediná může přinést záchranu. Její cestu ale objeví Skellen a Bonhart, ke kterým se připojí i Vilgefortzův fábulus Rience. Tato skupina vyráží jako smečka vlků Ciri v patách, až vše vyvrcholí úžasným finále na zamrzlém jezeře u Věže vlaštovky. Tuto scénu musím doporučit, je tak živá, že z ní běhá mráz po zádech. Až ji budete číst, budete cítit strach z neznáma, bílého nic kolem a skřípění kovu o led, pak nadskočíte překvapeni útokem z mlhy a udělá se vám zle z popisu odpadávajících prstů a topících se lidí. Škoda, že je scéna moc dlouhá na to, abych ji tu přepsal (ale jinak je dobře, že je tak dlouhá).

Po projití portálem je Ciri vězněna elfy v čele s proradným králem Olší a moudrým Avallac´hem, ale s pomocí jednorožců se jí podaří uniknout. Geralt zatím zjišťuje pravdu o Ciri v Nilfgaardu, Dunymu - Ježkovi, což je vlastně sám.. ale ne, přeci vám tu neprozradím to nejskandálnější, nejpřekvapivější a nejlepší odhalení celé ságy a setkává se s Ciri. Tato dvojice plus Geraltova parta se pak vydává na Vilgefortzův hrad, kde osvobodí Yennefer a v úžasném finále se střetnou s Vilgefotzem, kterého nakonec (po smrti upíra Regise, lučištnice Milwy a banditky Angouleme) přemůžou. Zdálo by se happyend, ale není tomu tak. Přichází Emhyr var Emreis a zajímá je, z důvodů, které tu ale nemůžu uvést, je nechává žít a jít volné.

Následně Geralt končí své zaklínačské řemeslo a věší meč na hřebík, ovšem je nucen jej ještě jednou (a naposled) vytáhnout v boji proti rozvášněnému davu při pogromu. Ciri mu v Krvi elfů prorokovala smrt a její proroctví se vyplní. Umře i Yennefer, ale pak se stane něco, co jsem tak úplně nepochopil. Má to na svědomí Ciri a výsledkem toho je, že Geralt a Yennefer se v jiné dimenzi proplouvají po jezeře na voru. Kdovíproč je pak Ciri opustí a skončí v dimenzi Artušovských legend, kde toto vše vypráví mladému rytíři, kterého potká na začátku knihy (opět manipulace s časem).

Sapkowskiho knihy se od klasické brakové fantasy liší především používanými jazykovými prostředky. Sapkowski se neštítí sprostých slov, vynechává květnatá přirovnání a složité větné konstrukce a díky tomu jsou jeho postavy jako živé. Tím jsem se dostal k jednomu ze dvou hlavních trumfů jeho díla: charakteristika postav. Sapkowski má vzácný dar odlišení, individualizace jednotlivých postav, každá má svůj "jazyk" - oblíbená slovní spojení, oblíbené věty, každá má svůj specifický styl a způsob chování. Navíc Sapkowski umí skvěle pracovat s popisem, takže když na scénu vstoupí nájemný vrah Bonhart, můžete si být jisti, že vám bude patřičně mrazit v zádech.

Druhým a asi úplně nejdůležitějším důvodem vynikající úrovně Sapkowskiho knih jsou dialogy. Sapkowskiho postavy nemluví jako naprogramovaní roboti ve složitých větách se spoustou obrazných přirovnání. Proč také - už jste viděli někoho tak mluvit ve skutečnosti? Skutečnou lahůdkou je pak mluva trpaslíků ("Kurva, ogaři, to se ani vychcat nemôžu?" atp.). Sapkowski pak dialogy využívá častěji než vyprávění, což děj oživuje přímo neuvěřitelným způsobem (omlouvám se za tu záplavu superlativů, ale ono o Sapkowskim ani jinak psát nejde...). Nenapadá mě už, jak ještě vystihnout dokonalost dialogů v zaklínačské sáze, a tak přeskočíme k dalšímu bodu.

Sapkowski zajímavým způsobem manipuluje s časem a místem děje. Nejenže přeskakuje v čase a mezi postavami, on to dokonce činí i v rámci jedné kapitoly. Je to zajímavý způsob a někdy z toho můžete být až zmateni, každopádně je to zase něco netradičního, co bylo třeba vyzkoušet a Sapkowskimu to vyšlo. Jako příklad uvedu třeba poslední dvě knihy, které začínají setkáním Ciri s nějakou postavou, které pak vypráví to, co se událo mezi tím, kde skončila v minulém díle a chvílí jejich setkání.

Už nemám jakým způsobem bych Zaklínače pochválil a udělal z něj ve vašich očích knihu hodnou přečtení, a tak se s vámi loučím, toto 25 000 znaků dlouhé vyčerpávající pojednání vám snad řeklo dost. Měl bych asi říct ještě něco ve smyslu: bez ságy o zaklínači je váš život prázdný, běžte a rychle si ty knihy sežeňte, ale to říkám pořád. Sapkowski je pro mě druhý Tolkien a Tolkien je bůh. Co je tedy Sapkowski?